Úvod a výslovnost

Finština je úřední jazyk Finska, kde s ní hovoří přibližně 5 milionů mluvčích. Ve světě, zejména ve Švédsku a ruské části Karélie, pak finsky mluví další milion lidí. Tento ugrofinský jazyk je obecně považován za složitý, přestože jeho gramatika je v porovnání s češtinou pravidelnější. I přes dlouhé soužití s ostatními, si stále zachovává své charakteristické rysy.
První psané finské texty se objevily v 16. století. První knihu vydal Mikael Agricola roku1548, a to překlad Nového zákona.
Až do roku 1863 byla úředním jazykem na finském území švédština. Po té, co Finsko přešlo pod vládu Ruska, se ruští vládci snažili, aby oslabili vliv švédské inteligence. Od roku 1863 se mohl jazyk používat při styky s úřady. Od roku 1883 pak byla finština doporučena k používání na úřadech a při vydávání dokumentů. Od roku 1893je finština ve Finsku zcela rovnocenná švédštině.

Ve finštině je velký rozdíl mezi hovorovým a spisovným jazykem. Vykání se použije jen při velmi zdvořilé konverzaci nebo projevu. Mnoho slov je v hovorové finštině odlišných. Například "já jsem" - minä olen se zkracuje na mä oon, nebo "máš?" - onko sinulla? na onks sulla?
Ve finštině jsou též stále aktivní nářečí, hlavní dvě větve jsou východní a západní. Finština je samozřejmě také stále ovlivňována cizími jazyky, dříve to byla švédština a částečně také němčina (první zápis finštiny Agricoly vycházel právě z němčiny), později ruština a dnes je to zejména angličtina.
Finština bývá všeobecně připodobňována k příbuzné maďarštině, ta je však od tohoto jazyka kromě podobných větných konstrukcí značně odlišná. Z okolních jazyků je finštině velmi blízká estonština. Finové jsou schopni se s Estonci domluvit, i když to nebývá zcela jednoduché.

Výslovnost
Výslovnost Finštiny by pro Čechy neměla být tak velkým problémem, jako je například pro anlgicky mluvící národy. Ovšem existuje pár záludností, které dělají nemalé problémy i nám.
Samohlásky a, e, i, o, u se čtou stejně jako v češtině, přičemž e je měkčí. Výslovnost y odpovídá zhruba německému ü. Samohláska ä se čte jako a v anglickém slově hat, cat. Tedy ústa se otevřou, jako by jste chtěli říct e, ale vyslovíte a. Dávejte si na výlovnost ä pozor, bývá to jedním z nejčastějších problémů rozlišit jej od a a e. Ö se čte stejně jako v němčině (tedy rty nachystáme na vyslovení o, ale vyslovíme e)
h se čte více měkce, blíží se skoro až českému ch. k, d, t, n, c, j, f, g, b, p, v se čtou stejně jako v češtině. S více zasyčí (jazyk je při vyslovovaní o nšco výše než při vyslovování českého s) a r více zadrnčí.
Zdvojene samohlásky, např. aa, ee, ii, oo,... se čtou dlouze (á, é, í, ó,...)
Pozor si však dejte na zdvojene souhlásky. Čtou se jednoduše prodloužením souhlásky, nebo prostě vyslouvením dvou stejným souhlásek za sebou. Je důležité rolišovat mezi jednoduchými a zdojenými souhláskami, jelikož by mohly vzniknout jistá nedorozumění (např. tapaa = potkat, tappaa = zabít).
Písmeno x finština nemá, místo něj používá ks (např. taksi). Písmeno z se čte jako ts, někdy se tak i píše (např. tseniiti = zeniiti).

Kdybych ještě něco opomněla nebo měl někdo nějaké dotazy, pište do komentářů ;)